Dream Theater

Images And Words – Live In Tokyo (1994 Warner Music Vision)

This quintet of crossover wizards from New York, who caused a huge stir in music circles the year before with their absolutely sensational album Images And Words, are undoubtedly among the best that the contemporary metal scene has to offer. However, Dream Theater did not appear on the scene by chance, as the four-leaf clover of Berklee music school graduates consisting of ohn Petrucci (guitar), John Myung (bass), Kevin Moore (keyboards), and Mike Portnoy (drums) celebrated their first successes sometime in the mid-80s. At that time, however, they were still under the original name Majesty, which they later changed to the current Dream Theater. Although their debut LP When Dream And Day Unite, released in 1989, was certainly not lacking in ambition, it took another three years before the band managed their major breakthrough.

Through their musical philosophy, they have effectively shattered several long-standing, deeply rooted myths. Dream Theater, along with the Canadian band Voivod, are the most convincing proof that the means of expression of metal are not nearly as limited as it might seem at first glance. It simply takes finding the courage to free yourself from established conventions and unleash your own imagination. Taking risks pays off. Their songs combine a variety of moods and styles, from elements of classical music to melodic thrash, the fusion of which creates something fresh and highly progressive. My initial concern that this crossover style might be too demanding for the average listener to compete with mainstream acts and reach a wider audience, however, turned out to be unfounded, much to my delight. Their records are selling very well, their concerts (even if they are held in smaller venues, where the atmosphere can be kept as authentic as possible) sell out in no time, and last but not least, Dream Theater has managed to break into MTV rotation, which has aired three of their music videos, for the songs ‘Pull Me Under’, ‘Take The Time’ and ‘Another Day’, which you can also find in this concert video. So things are looking pretty promising for their career.

You might still be wondering what I think of Dream Theater. But when you get your hands on the videotape of their Tokyo concert, you will definitely understand why I am so passionate about them. If it’s even possible, they are even better live than on record. From the very first moments, as the opening notes of ‘Under A Glass Moon’ erupt from the darkened stage, it’s clear that this is going to be something special. The exquisite harmony between the music and the lighting creates a uniquely fascinating, yet deeply intimate atmosphere that takes you somewhere outside of space and time, with only the occasional glimpse of tour life or backstage footage bringing you back down to earth. No, this is probably not an ordinary concert anymore, but rather a grand rock mass, forgive me for the blasphemy.

After some rather lackluster experiences with most live recordings, I was left breathless by the sound on this release; it is incredibly crystal-clear and noticeably heavier. Not a single note is missing from the studio version of the songs, and when listening to the lightness and disarming naturalness with which they deliver even the most demanding and incredible parts, not only do I feel like Alice in Wonderland, but I suspect professional musicians would feel the same way. The band is truly magical, and their new singer James LaBrie, who replaced the inconspicuous Charlie Dominici on the second LP, sings with the strength of a lion and bewitching feeling, compared to his falsetto from Images And Words. By the time the set reaches ‘The Ytse Jam’, an almost ten-minute instrumental that develops the composition of the same name from the first LP, the listener is left completely bewildered. Portnoy’s drum exhibition in particular is simply mind-boggling. The absolute number one among them, however, is guitar prodigy John Petrucci, whose solo passage in the unofficial song ‘To Live Forever’, which is essentially a tribute to his art, simply brings me to my knees. Whether nature gave him this talent or God himself, some higher power must have had a hand in it, otherwise I can’t see it.

Beyond their virtuosity and inventiveness, I also appreciate the fact that Dream Theater are not conceited stars who no longer know how to grab attention, and their performance is, on the contrary, unpretentious and completely natural. They simply don’t need to put on a grand spectacle which some might use to mask certain shortcomings. They are simply "just" a group of five nice guys who play as perfectly as they look, which is an ideal combination.

But to cut a long story short, I admit that I don’t even know how many times I’ve actually watched this concert, so I can say with a clear conscience that I know a lot of great bands, but only one dream band – Dream Theater.

—Martina Štěpánová

Original text

Dream Theater

Images And Words – Live In Tokyo (1994 Warner Music Vision)

Tahle pětice crossoverových mágů z New Yorku, která vyvolala předloni svým naprosto senzačním albem Images And Words v hudebních kruzích ohromný rozruch, patří dnes bezesporu k tomu nejlepšímu, co může současná metalová scéna nabídnout. Dream Theater se na ní však nezjevili náhodou, neboť čtyřlístek absolventů hudební fakulty v Berklee ve složení John Petrucci (g), John Myung (bg), Kevin Moore (keyb) a Mike Portnoy (dr) slavil první úspěchy již někdy v polovině 80.let. Tehdy ovšem ještě pod původním názvem Majesty, který si později změnili na stávající Dream Theater. Ačkoliv jejich debutové LP When Dream And Day Unite vydané v roce 1989 nebylo tak úplně bez ambicí, trvalo ještě celé tři roky, než se kapele podařil onen zásadní průlom.

Svou hudební filozofii však nyní vyvrátila nejeden léty silně zakořeněný mýtus. Dream Theater jsou totiž spolu s kanadskými Voivod tím nejpřesvědčivějším důkazem toho, že výrazové prostředky metalu nejsou zdaleka tak omezené, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Chce to prostě jen najít v sobě odvahu osvobodit se od zaběhlých konvencí a popustit uzdu vlastní fantazii. Risk je zisk. Jejich songy v sobě tak spojují množství nejrozmanitějších nálad a stylů od prvků klasické hudby až po melodický thrash, jejichž přetavením vzniká cosi neotřelého a vysoce progresivního. Moje počáteční obava, že crossover bude možná příliš posluchačsky náročný, než aby měl v konkurenci mainstreamových záležitostí šanci oslovit širší okruh fans, se však k mé velké radosti ukázala jako lichá. Jejich desky se totiž velmi dobře prodávají, koncerty (byť pořádané v menších halách, kde lze zachovat co nejautentičtější atmosféru) jsou bleskurychle vyprodané a v neposlední řadě se Dream Theater podařilo proniknout už i do vysílání MTV, která uvedla hned tři jejich klipy, a to k písním Pull Me Under, Take The Time a Another Day, jež najdete také zařazené do koncertního videa. Takže to s jejich kariérou vypadá docela slibně.

Možná vám dosud vrtá hlavou, co na těch Dream Theater vlastně mám. Až se vám ale dostane do rukou videokazeta se záznamem jejich tokijského koncertu, zaručeně pochopíte, proč o nich tak básním. Je-li to totiž vůbec možné, jsou naživo ještě lepší než na deskách. Ostatně již první okamžiky, během nichž z potemnělého pódia vytrysknou úvodnítóny k Under A Glass Moon, dávají tušit, že tu půjde o cosi výjímečného. Nádherná harmonie hudby a hry světel vytváří zvláštní fasinující a přitom niternou atmosféru, která vás unáší až kamsi mimo prostor a čas, a jen několik momentek z turné a zákulisí vás na chvilku vrátí na pevnou zem. Ne, to už snad asi není běžný koncert, ale spíš velkopelá rocková mše, odpustte mi to rouhání.

Po nepříliš valných zkušenostech s většinou živáků se mi zatajil dech nad až neskutečně křišťálovým a znatelně tvrdším zvukem záznamu. Ze studiové podoby skladeb nechybí vážně ani notička a při poslechu té lehkosti a odzbrojující samozřejmosti, s níž servírují i ty nejnáročnější a nejneuvěřitelnější party, si nepřipadám jako Alenka v říši divů jen já, ale především profesionální muzikanti. Kapela bez nadsázky čaruje a její nový zpěvák James LaBrie, jenž na druhém elpíčku vystřídal nevýrazného Charlie Dominiciho, zpívá oproti svému falzetu z Images And Words doslova s lví silou a uhrančivým feelingem. Když program dospěje k The Ytse Jam, bezmála desetiminutové instrumentálce rozvíjející stejnojmennou kompozici z prvního LP, už nejspíš nikdo nic nechápe. Zvlášť nad Portnoyovou exhibicí na bicí zůstává prostě rozum stát. Absolutní jedničkou mezi nimi je však zázračný kytarista John Petrucci, při jehož sólové pasáži v neoficiálním songu To Live Forever, která je v podstatě holdem jeho umění, jdu prostě do kolen. Ať už mu tenhle talent dala do vínku příroda nebo sám Bůh, nějaká ta vyšší moc v tom musímít prsty, jinak to nevidím.

Kromě jejich virtuózity a invence si však na Dream Theater cením také fakt, že to nejsou žádné namyšlené hvězdy, jež už ani dost dobře nevědí, čím na sebe strhnout pozornost, a jejich vystupování je naopak neokázalé a naprosto přirozené. Oni okolo sebe zkrátka nepotřebují dělat velké divadlo a případně jím místy zamaskovat i nějaký ten nedostatek. Je to prostě „ jen“ parta pěti sympaťáků, kteří stejně perfektně hrají i vypadají, což je ideální spojení.

Abych to ale zkrátila. Přiznám se, že už ani sama nevím, kolikrát jsem ten koncert vlastně viděla a tudíž mohu s čistým svědomím říct, že sice znám hodně výborných skupin, ale jen jednu jedinou kapelu snů - Dream Theater.

—Martina Štěpánová