Images and Words review

Dream Theater

Images And Words (1992) Atco

Admirers of a somewhat more demanding musical expression, beware! America has prepared another treat for you. A sensation all the greater because both rock fans and prestigious world critics are kneeling before its production in rare unison. The miracle that caused such a stir in music circles is called quite poetically Dream Theater and its core consists of guitarist John Petrucci, bassist John Myung, keyboardist Kevin Moore, drummer Mike Portnoy – in other words, a four-leaf clover of great musicians who until recently formed the ensemble Majesty. In 1989, this quartet, which, in addition to a strong friendship and a fateful love for rock’n’roll, also studied at the prestigious Berklee music faculty, decided to change its original name to today’s Dream Theater and debut the same year with the album When Dream And Day Unite. Not long after its release, serious problems arose for the group. In addition to the complications surrounding the recording contract with MCA, they were forced to fire their current vocalist Charlie Dominici, who was simply not good enough for his studied colleagues. There were two hundred applicants for his place, but it took a long time to find the right one who would not only fit seamlessly into the group cemented by seven years of playing together, but would also suit it artistically. However, this period of searching also brought one positive moment, and that was the conclusion of a more advantageous contract with Atco for the release of the album Images And Words. When the situation surrounding the fifth member of the band seemed almost hopeless and Mike, Kevin and the two Johns even began to consider the possibility of performing as a purely instrumental group, the right one appeared in the crowd of candidates. After experience in the groups Coney Hatch and Winter Rose, the nice guy James LaBrie took up the abandoned microphone. After solving their existential worries, Dream Theater could once again fully concentrate on their musical career.

There will probably be heated debates about what Dream Theater’s expression actually represents, with diametrically opposed opinions identifying their music with one or another distinct direction of rock music. But as is often the case, the truth will be somewhere in the middle. Simple labeling of this band simply does not apply. Therefore, I think, the opinion that seeks a revival impulse or a path for increasingly isolated thrash in Dream Theater is also misguided. However, the music of this group is far more universal, sometimes shocking, sometimes fascinating, but certainly original and unique. However, this does not mean that it hangs somewhere in a vacuum. On the contrary, it combines the best that rock has created in several decades of its development, but it also sensitively looks at other genres, so here and there you can also hear funk or soul, which became a source of inspiration for some of the slower passages on Images And Words. The combination of the prevailing rock background with elements of non-rock inspiration does not seem unnatural in any way, and their fusion creates a new, fresh quality.

Just like the boundaries of individual musical concepts, within and outside of rock, Dream Theater do not recognize the conventional structure of songs. Theirs are built on the interweaving of expressively often very different surfaces, having either a more gradual (‘Surrounded’) or, conversely, a surprising transition (‘Take The Time’). They are also characterized by sudden twists that significantly change the atmosphere of the song. The relationship of individual instruments is conceived in an unconventional way, sometimes standing opposite each other in a significant contrast, sometimes joining again in perfect harmony. It may be strange, but the whole palette of sounds and various positions is dominated by a kind of higher dazzling harmony. The touch of a certain exceptionality is only enhanced by LaBrie’s voice, which is crystal clear and flawless, perhaps just a little unnecessarily pathos-tuned.

Although only eight titles appear on the album Images And Words, the total duration is 57 minutes, so there is a lot to listen to. You just have to be very careful at first so that you don’t miss anything from the more complex song structures, which can be quite challenging with long recordings.

But back to the content of Images And Words. We have already mentioned the strong influence of soul. You can find it in the final ‘Wait For Sleep’, it plays an important role together with the heart-wrenching guitar solo, alluring keyboards and an unconventional saxophone part in the ballad ‘Another Day’, and it is also reflected in the otherwise brisk ‘Surrounded’. The second trio of songs is a perfect illustration of what was said about Dream Theater’s music: ‘Pull Me Under’, in which it is perhaps possible to find something from Metallica, ‘Under A Glass Moon’ and especially ‘Take The Time’. ‘Metropolis – Part l’ would also belong to their company, but it got a bit out of hand for its creators, and so the colorfulness of the sound, which seems interesting everywhere else, is so disjointed here that it starts to bother.

From what has been said here about Dream Theater, one might get the impression that their work is intended more for experts than for ordinary listeners, but this is not the case. I don’t deny that Images And Words is really difficult at first listen, as it is completely outside the usual rock production, but don’t let that put you off. After a while, you will definitely get used to the unique style of Dream Theater and you will start to be attracted to it. You can then listen to it as long as you want without it becoming mundane, and you will also feel that you still haven’t discovered all its secrets. Dream Theater is not a band that fell from the sky, but it certainly represents the rock of the approaching 21st century.

—Martina

Original text

Dream Theater

Images And Words (1992) Atco

Obdivovatelé poněkud náročnějšího hudebního projevu, pozor! Amerika pro vás připravila další lahůdku. Senzaci o to větší, že před její produkcí jdou ve vzácné shodě do kolen jak rockoví příznivci, tak prestižní světová kritika Ten zázrak, který způsobil v hudebních kruzích takový rozruch, se jmenuje docela poeticky Dream Theater a jeho jádro tvoří kytarista John Petrucci, basista John Myung, klávesista Kevin Moore, bubeník Mike Portnoy – jinak řečeno čtyřlístek skvělých muzikantů donedávna tvořících soubor Majesty. V roce 1989 se tento kvartet, který mimo pevného přátelství a osudové lásky k rock'n'rollu, spojuje také studium prestižní hudební fakulty v Berklee, rozhodl změnit původní název na dnešní Dream Theater a ještě téhož roku debutovat albem When Dream And Day Unite. Nedlouho po jeho vydání vyvstaly před skupinou vážné problémy. Kromě komplikací kolem nahrávací smlouvy s MCA byli nuceni dát padáka dosavadnímu vokalistovi Charliemu Dominiccimu, který na své studované kolegy jednoduše nestačil. Uchazečů o jeho místo bylo sice na dvě stě, ale najít toho správného, který by nejen hladce zapadl do party stmelené sedmi lety společného hraní, ale vyhovoval by jí i po umělecké stránce, se dlouho nedařilo. Tato doba hledání ale přinesla i jeden pozitivní moment, a tím bylo uzavření výhodnějšího kontraktu s firmou Atco na vydáni alba Images And Words. Když se už situace kolem pátého člena kapely jevila takřka beznadějně a Mike, Kevin a oba Johnové začali dokonce zvažovat možnost vystupovat jako ryze instrumentální těleso, objevil se v zástupu adeptů ten pravý. Po zkušenostech ze skupin Coney Hatch a Winter Rose se opuštěného mikrofonu ujal sympaťák James LaBrie. Po vyřešení existenčních starostí se tak mohli Dream Theater opět plně soustředit na svou hudební dráhu.

O tom, co vlastně představuje projev Dream Theater se pravděpodobně povedou ostré spory, v nichž budou zaznívat diametrálně odlišné názory ztotožňující jejich hudbu s tím či oním vyhraněným směrem rockové hudby. Ale jak už to bývá, pravda bude kdesi uprostřed. Prostinké nálepkování na tuhle kapelu jednoduše neplatí. Scestný je proto, myslím i názor, který v Dream Theater hledá obrodný impuls či cestu pro stále více se izolující thrash. Hudba tohoto seskupeni je však daleko univerzálnější, dílem šokující, dílem fascinujíci, zcela určitě ale svébytná a jedinečná. To však neznamená, že by visela kdesi ve vzduchoprázdnu. Spojuje naopak to nejlepší, co rock za několik desetiletí svého vývoje vytvořil, citlivě však nahlíží i do jiných žánru, takže tu a tam lze zaslechnout i funky či soul, který se stal pramenem inspirace pro některé pomalejší pasáže na Images And Words. Spojení převažujícího rockového podkladu s prvky mimorockové inspirace přitom v žádném případě nepůsobí nepřirozeně a jejich přetavením vzniká nová neotřelá kvalita.

Tak jako hranice jednotlivých hudebních pojetí, v rámci rocku i mimo něj, neuznávají Dream Theater ani konvenční stavbu písní. Ty jejich jsou postaveny na prolínání výrazově často i velmi odlišných ploch majících mezi sebou buď pozvolnější (Surrounded) nebo naopak překvapivý přechod (Take The Time). Charakteristické jsou pro ně i náhlé zvraty výrazně měnící atmosféru písně. Netradičně je pojat vztah jednotlivých nástrojů stojících tu proti sobě ve výrazném kontrastu, tu se opět spojujících v dokonalém souzvuku. Je to možná zvláštní, ale celou tu paletu zvuků a rozličných poloh ovládá jakási vyšší oslnivá harmonie. Nádech určité vyjimečnosti jen umocňuje průzračně čistý a bezchybný, možná jen trochu zbytečně do patosu laděný LaBrieův hlas.

Na albu Images And Words se objevuje sice pouze osm titulů, zato v celkové déice 57 minut, a tak je co poslouchat. Jen je třeba zpočátku zachovávat maximální ostražitost, aby vám ze složitějších struktur písní nic neuniklo, což může být při dlouhých stopážích poměrně náročné.

Ale zpět k obsahu Images And Words. Už tu padla zmínka o silném vlivu soulu. Naleznete jej v závěrečné "Wait For Sleep", důležitou roli hraje spolu se srdceryvným kytarovým sólem, vábivými klávesami a netradičním saxofonovým partem v baladě "Another Day", a promítá se i do jinak svižné "Surrounded" Dokonalou ilustrací toho, co tu bylo o hudbě Dream Theater řečeno, je ale druhá trojice písní: "Pull Me Under", v níž je snad možné nalézt i něco z Metalliky, "Under A Glass Moon" a hlavně "Take The Time". Do jejich společnosti by patřila i "Metropolis - Part l", jenže ta se svým tvůrcům poněkud vymkla z rukou, a tak barvitost zvuku, která všude jinde působí zajímavě, je tu natolik nesourodá, až začíná vadit.

Z toho, co tu bylo o Dream Theater řečeno, by mohl vzniknout dojem, že jejich tvorba je určena spíš odborníkům než běžným posluchačům, ale není tomu tak. Nepopírám, že Images And Words je na první poslech opravdu težší, neboť se dokonale vymyká běžné rockové produkci, nenechte se tím však odradit. Po chvíli si totiž určitě na osobitý styl Dream Theater zvyknete a začne vás přitahovat. Můžete jej pak poslouchat, jak dlouho budete chtít aniž by vám zevšedněl, a navíc budete mít pocit, že jste stále ještě neodhalili všechna jeho tajemství. Dream Theater sice není kapelou spadlou odkudsi z nebes, určitě ale představuje rock blížícího se 21. století.

—Martina