Dream Theater, Damn The Machine

When I was leaving Metallica’s concert in Brno, I thought to myself that this experience will probably never be surpassed, but in the back of my mind I hoped that someone would succeed... In connection with that, only one name came to mind - Dream Theater. A band that I’ve loved since their debut When Dream And Day Unite (1989) that actually started it all. Without exaggeration, I can claim that I was one of the first here to ever hear these five fantastic musicians and then promote them to my colleagues (a fact Honza Petričko never lets me forget; he even writes “Drýmtyjátr” – a phonetic Czech rendering of the name – in my address!). Their style cannot be defined by established labels, the band simply refuses to fit into any of the neat little boxes we might try to put them in. It can best be summed up as a crossover, i.e. the crossing of several musical styles together. But really, you just have to hear Dream Theater for yourself; a detailed breakdown would require far more space and time than I have here. So, let me move on to what I actually experienced, saw, and heard that Saturday in November.

Thanks to the unexpectedly early start, we almost missed the support band, which was the still unknown foursome Damn The Machine. It is headed by guitarist Chris Poland, who after his time with Megadeth and his own solo album Return To Metalopolis (1990) founded this group with his brother, drummer Mark (rounding out the lineup are Dave Clemmons on guitar and vocals, and David Randi on bass). What Damn The Machine plays is called progressive metal (by the way, the entire tour is called the Music In Progress tour) and most of all they resembled an important representative of this style, the group Fates Warning. Frequent tempo changes, perfect harmony even in rhythmically demanding passages and, above all, Poland’s indisputable but not self-serving technical virtuosity – these were the main attributes of Saturday’s performance, promoting their self-titled debut album.

The Resi Hall, actually a kind of huge rock club, is already bursting at the seams and the air is so thick you could practically slice off a piece as a souvenir. Damn The Machine says goodbye to a standing ovation, and during the next half hour needed to reset the stage, I look around at the concertgoers from a hard-fought spot on the vast balcony, roughly five meters above the level of the hall. The fact that Dream Theater blends musical styles also resulted in a similarly diverse audience, estimated at that moment to be just under two thousand people, ranging from grizzled rock veterans and metalheads to the “neutral” fans and the goatee-sporting crowd. They all got what they came for a few minutes past eight. The first monstrous chords of ‘Metropolis – Part One’ from the second album Images And Words (1992) ring out into the darkness and I still can’t believe what I’m about to see. Despite the atmosphere, I get chills down my spine, tears well up in my eyes; then, with an explosion of lights, a two-hour concert begins, featuring musicians who are, if not the very best in the world, certainly among the best. Driven by a professional habit, I focus first on the sound, which immediately dispels any concerns I had about whether the crystalline production of the album could be successfully translated to a live setting. The sound engineer is working magic, but that’s nothing compared to what’s unfolding on stage. These graduates of the prestigious Berklee College – guitarist John Petrucci, keyboardist Kevin Moore, drummer Mike Portnoy, and John Myung (a Japanese-American playing a six-string bass) – deliver a performance that far exceeds anything I could have imagined or expected.

They play even better than on their records (is that even possible?) and the things these four dare to play are things a “normal musician” wouldn’t even dream of attempting. Singer James LaBrie (a Canadian by origin, who replaced current frontman Charlie Dominici on the second album) arrives and greets a totally blown away and enthusiastic hall. The next track is ‘Afterlife’ from the first LP and the display of musical virtuosity really shifts into high gear. I don’t know who to focus on first because there is an equal battle for my attention on the brilliantly lit stage. I watch drummer Portnoy and I understand absolutely nothing. The only other time I’ve seen anything like this was with Rush, but this guy just blows me away. All musicians here should see this as a mandatory educational concert. There are wild rhythmic shifts and irregular patterns; yet, throughout it all, he wears a relaxed smile, as if he’s not even fully aware of what he’s actually playing or pulling off. Standing modestly to the side, Kevin Moore doesn’t just create a backdrop with his keyboards; he is an equal partner in dialogue with Petrucci’s guitar, and although he appears some detached, he plays as if his life depends on it. In connection with him, I remember Saga and their keyboard parts, which Moore sometimes reminds me of with his solos.

How to introduce this next virtuoso... Take Harris and DeMaio, throw in a few jazz musicians, strap a six-string bass around his neck (and no, there’s no pick involved—it’s all fingers), and there you have it. Meet John Myung, the long-haired genius madman who creates that amazing rhythm with Portnoy. The other side of the stage is ruled by John Petrucci, driving names like Becker, Friedman and Moore out of my head that evening. If you suspect me of bias at this moment, I can swear that I have a clear conscience (despite what Dream Theater means to me). Anyone who was in Resi that evening knows what I’m writing about the next morning, still reeling from the incredible experience.

The friendly James LaBrie steps aside to let his bandmates take the spotlight, only returning with the opening chords of ‘Under a Glass Moon’. After another dazzling cascade of notes, things calm down. The two-minute ‘Wait For Sleep’ opens with a piano that complements LaBrie’s incredibly (even at dizzying heights) confident vocals to smoothly transition into the band’s next track, ‘Surrounded’. Then LaBrie leaves again and the instrumental ‘The Ytse Jam’ confirms my hunch that the real highlight has yet to come. Each of the four magicians gradually gets a space for his solo showcase (there’s no point in repeating what’s already been said – just multiply it by two or three) and everything culminates with a traditional drum solo. Traditional? Portnoy is the devil, he has six legs, ten arms, a metronome in his head, and he’s making fun of us. Is this even allowed?

The following track ‘Take The Time’ has almost everyone singing along, much to LaBrie’s surprise. The concert builds momentum; ‘Only A Matter Of Time’ and ‘Killing Hand’ serve as the prelude to the grand finale. The slow-paced ‘Another Day’ – with the whole arena singing along again (the guy standing next to me keeps nudging me, insisting it’s “fantasy”) – hints at what’s coming next. There’s no holding it back anymore; the entire venue explodes. Petrucci keeps us in suspense for a moment, pretending it’s not happening, but then he lets out the first three notes—and there it is! “Pull Me Under, Pull Me Under”, we all sing the chorus of that fantastic song. In an indescribable atmosphere, everything ends with a final fireworks display of sound and light. Portnoy stands up, waves to us, and walks off stage with the rest of the band. That’s not allowed! “Encore! Encore!” I scream with the others as if deprived of my senses and wiping away my sweat and tears at the same time. Kevin Moore returns first to calm the tumultuous hall with captivating keyboard chords. Gradually, Petrucci is added, followed by the rhythm section. They improvise and play; it’s beautiful. With the arrival of LaBrie, the improvisation turns into the final track from the album Images And Words, the eleven-minute ‘Learning To Live’, which also closes the entire concert. Here, however, it gets a few extra minutes, as each of the five musicians proves that they have by no means shown us everything they have to offer tonight. But even the most beautiful things must come to an end. LaBrie expresses his thanks, Petrucci greets the fans near the stage, and Portnoy returns to the drums once more to throw the last of his drumsticks into the crowd.

I stand there in stunned silence, still struggling to believe what I have just experienced over the past two hours. Everyone around probably has similar feelings, because they only move very slowly and reluctantly. As a perfect outsider, I let myself be carried away by the crowd outside. In front of the entrance, I run into Štefan Sahaj from the rock-themed travel agency “Ozzy + Rat”—the very people responsible for transporting me, for two hours, completely out of time and space. “Do you think we’ll ever see anything better than this?” He doesn’t answer; he just waves his hand—a gesture that perfectly encapsulates the entire evening.

P.S. My thanks to my fellow travelers for keeping the mood high on the journey, and especially to Marek for the courage he showed in entrusting me with his car.

—Radek Leitl

Original text

Dream Theater, Damn The Machine

Norimberk, 6.11.1993

Když jsem odjížděl z brněnského koncertu Metalliky, říkal jsem si, že tenhle zážitek už asi nic nepřekoná, ale ve skrytu duše jsem doufal, co kdyby se to přece jen někomu podařilo... V souvislosti s tím mě napadlo jen jedno jméno – Dream Theater. Skupina, kterou miluji už od dob jejího debutu When Dream And Day Unite (1989) a který to vlastně všechno začal. Bez přehánění mohu tvrdit, že jsem byl jedním z prvních, kdo kdy tuhle pětici fantastických muzikantů u nás slyšel a následně mezi kolegy propagoval (což mi Honza Petričko neustále předhazuje a píše mi "Drýmtyjátr" už i do adresy). Jejich styl nelze označit zavedenými hesly a kapela vyčuhuje z každého šuplíku, do kterého bychom ji chtěli strčit. Nejvýstižněji se to dá shrnout jako crossover, tedy křížení několika hudebních stylů dohromady. Ovšem Dream Theater se musí především slyšet, protože na podrobnou charakteristiku bychom potřebovali více místa i času. Přejdu raději k tomu, co jsem tedy onu listopadovou sobotu zažil, viděl a slyšel.

Díky nečekaně posunutému začátku jsme málem přišli o předkapelu, kterou byla zatím neznámá čtyřka Damn The Machine. V jejím čele stojí kytarista Chris Poland, který po svém působení u Megadeth a vlastním sólovém albu Return To Metalopolis (1990) založil tuhle partu se svým bratrem, bubeníkem Markem (pro doplnění: kytara, zpěv-Dave Clemmons, baskytara-David Randi). To, co Damn The Machine hrají, se označuje jako progresivní metal (ostatně celá společná šňůra se jmenuje Music In Progress Tour) a ze všeho nejvíce připomínali významného reprezentanta tohoto stylu, skupinu Fates Warning. Časté změny tempa, perfektní sehranost i v rytmicky náročných pasážích a nad tím vším Polandova nesporná, ale nikoliv samoúčelná ekvilibristika – to byly hlavní atributy sobotního vystoupení, propagujícího jejich stejnojmenný albový debut.

Hala Resi, vlastně jakýsi obrovský rockový klub, už v té chvíli praská ve švech a vzduch je tu takový, že si klidně můžu ukrojit kus na památku. Damn The Machine se za uznalého potlesku loučí, a během následující půlhodinky potřebné k perestrojce pódia se z tvrdě vybojovaného místa na rozlehlém balkóně zhruba pět metrů nad úrovní haly rozhlížím po návštěvnících koncertu. To, že Dream Theater kříží hudební styly, způsobilo i křížení publika, čítající v té chvíli odhadem necelé dva tisíce člověků, od starých rockových pardálů, přes metalisty a neutrály až po kozí bradky. Ti všichni se dočkali pár minut po osmé. Do tmy zaznívají první monstrózní akordy skladby Metropolis – Part One z druhého alba Images And Words (1992) a já pořád nemohu uvěřit tomu, co za chvíli uvidím. Navzdory atmosféře mě mrazí v zádech, do očí se derou slzy a výbuchem světel začíná dvouhodinový koncert když ne nejlepších, tak určitě jedněch z nejlepších světových muzikantů. Profesionální deformace – v první řadě se zaměřuji na zvuk, který okamžitě rozptyluje mé obavy z toho, zda albový krystalický sound se podaří přenést i na koncert. Pan Zvukař čaruje, ale to není zdaleka nic proti tomu, co se odehrává na pódiu. Absolventi prestižní Berkley College – kytarista John Petrucci, klávesista Kevin Moore, bubeník Mike Portnoy a newyorský Japonec se šestistrunnou basou John Myung – předvádějí něco, co se zdaleka vymyká všem mým představám a očekáváním.

Hrají totiž ještě lépe než na deskách (je to vůbec ještě možné?) a to, co si ti čtyři dovolí zahrát, se "normální muzikant" neodváží ani vymyslet. Přichází zpěvák James LaBrie (původem Kanaďan, který na druhém albu vystřídal dosavadního frontmana Charlie Dominiciho) a zdraví totálně natřískanou a nadšenou halu. Další skladbou je Afterlife z prvního LP a exhibice muzikantského umu nabírá obrátky. Nevím, na koho se dříve zaměřit, protože o moji pozornost se na skvěle nasvíceném pódiu svádí rovnocenný boj. Sleduji bubeníka Portnoye a nechápu absolutně nic. Dosud jsem něco podobného viděl jen u Rush, ale tenhle chlap mě ničí. Tohle by měli vidět všichni muzikanti u nás jako povinný výchovný koncert. Rytmicky šílené změny tempa, arytmy a nad tím vším pohodový úsměv, jakoby si ani neuvědomoval, co vlastně hraje a předvádí. Kevin Moore, stojící skromně stranou, nevytváří svými keyboardyjen pozadí, je rovnocenným partnerem v dialogu s Petrucciho kytarou, a přestože se tváří jakoby nezúčastněně, hraje jako o život. V souvislosti s ním se mi vybavuje Saga a jejich klávesové party, na něž Moore občas svými sóly dává vzpomenout.

Jak jen představit dalšího výtečníka... Smíchejte dohromady Harrise a DeMaya, přidejte pár jazzmanů, pověste tomu na krk šestistrunnou basu (ale kdepak, žádné trsátko, všechno jen prstama) a je to. Zoznámtě sa prosím, tak tohle je John Myung, dlouhovlasý geniální šílenec, vytvářející s Portnoyem onu úžasnou rytmiku. Druhé straně pódia vládne John Petrucci, vyhánějící ten večer z mé hlavy jména jako Becker, Friedman či Moore. Pokud mě v této chvíli podezíráte z neobjektivnosti, mohu odpřísáhnout, že mám (i přes to, co pro mne Dream Theater znamenají) čisté svědomí. Kdo byl ten večer v Resi, ví, o čem druhý den ráno, ještě plný neskutečných zážitků, píšu.

Sympaťák James LaBrie přenechává prostor svým kolegům a vrací se až s prvními akordy skladby Under A Glass Moon. Po další fantastické kaskádě tónů přichází zklidnění. Dvouminutová Wait For Sleep začíná klavírem, který doplňuje LaBrieův neuvěřitelně (i v závratných výškách) jistý vokál, aby plynule přešla do další věci z "dvojky", Surrounded. Poté LaBrie znovu odchází a instrumentálka The Ytse Jam potvrzuje mé tušení, že teprve teď to přijde. Každý z těch čtyř kouzelníků dostává postupně prostor pro svoji sólovou exhibici (nemá cenu opisovat výše řečená fakta, jen si je zdvoj- až ztrojnásobte) a vše vrcholí tradičním sólem na bicí. Tradičním? Portnoy je ďábel, má šest nohou, deset rukou, v hlavě metronom a dělá si z nás srandu. Smí se vůbec tohleto?

Následující Take The Time zpívají s překvapeným LaBriem skoro všichni. Koncert graduje, Only A Matter Of Time a Killing Hand jsou úvodem k velkému finále. Pomalá Another Day (opět zpívá celá hala, vedle stojící "kozlík Matěj" do mě šťouchá s tím, že je to "fantastyš") dává tušit, co přijde po ní. Už to nejde zadržet, celá Resi exploduje, Petrucci nás ještě chvilku napíná jako že ne, ale stačí, aby vyslal do prostoru první tři tóny a je to tady. "Pull Me Under, Pull Me Under", zpíváme všichni refrén té fantastické skladby. V nepopsatelné atmosféře všechno končí závěrečným ohňostrojem tónů a světel. Portnoy vstává, zdraví nás a spolu s ostatními odchází. To se přece nesmí! "Cůgábe, cůgábe" řvu s ostatními jako smyslů zbavený a utírám si zároveň pot a slzy. Jako první se vrací Kevin Moore, aby zklidnil rozbouřenou halu podmanivými akordy svých kláves. Postupně se přidává i Petrucci a následně i rytmika. Improvizují a hrají si, je to nádhera. S příchodem LaBrieho se improvizace mění na závěrečnou skladbu z alba Images And Words, jedenáctiminutovou Learning To Live, která uzavře i celý koncert. Zde má ovšem o pár minut navíc, když každý z těch pěti předvede, že nám dnes zdaleka neukázali všechno. Ale i to nejkrásnější má svůj konec. LaBrie děkuje, Petrucci se zdraví s fanoušky pod pódiem a Portnoy se vrátí ještě jednou za bicí, aby mezi nás rozhodil poslední paličky, které mu zbyly.

Stojím v němém úžasu, pořád ještě nemohu uvěřit tomu, cojsem v oněch dvou hodinách prožil. Podobné pocity asi mají všichni kolem, protože se dávají jen velmi pomalu a neochotně do pohybu. Jako dokonalý mimoň se nechám unášet davem ven. Před vchodem potkávám Štefana Sahaje z rockové cestovky "Ozzy + Potkan", jejíž zásluhou jsem se ocitl na dvě hodiny mimo čas a prostor. "Myslíš, že někdy uvidíme ještě něco lepšího?" Neodpovídá, jen mávne rukou a v tom gestu je celý dnešní večer.

P.S. Tímto děkuji svým spolucestujícím za dobrou náladu během cesty a hlavně Markovi za odvahu, s jakou mi svěřil své auto.

—Radek Leitl