We’ll keep exploring uncharted territories

Source: [Peter Sládeček, interview with J.LaBrie, SPARK 7/2005, page 20]

It’s Monday, June 13, just before 6:30 in the evening. It’s starting to rain in Linz, Austria, and we’ve already had a half-hour interview with Dream Theater’s most charismatic member, James LaBrie. He’s running late. The band has dragged out the soundcheck, and we can hear from the promoters’ radios that they’re about to have dinner. It looks like there will be no interview when the band’s manager appears in the backyard and leads us backstage to the Posthof Cultural Center, where James is comfortably ensconced in a chair. He greets us very warmly and slowly begins to talk about a record that will surely go down in rock music history in some way. The creation of “Octavarium” is marked by several symbolic events, of which the end of the New York Hit Factory is probably the most bizarre. The same strange feelings were present when writing the album review. So I had to clear up a few blanks. It worked. Still, there is one important element missing – uncovering the meaning of the lyrics and the booklet artwork. James even went looking for the author – Mike Portnoy. His unsuccessful attempt to help us delve deeper into the album has its bright side. It leaves room for all fans to make their own interpretations, which is perhaps the most tedious thing in art.

You were the last band to record your album in the New York branch of the Hit Factory. Did you have any credit for that?

We went into the studio on November 1st. We started composing and recording as usual. We were three weeks away from finishing when the managers came to us and said, “This studio is closing! When you’re done, we’re closing for good.” We were shocked. It was weird. When we started, there were seven studios. We got studio six. There were records on the walls with names like Stevie Wonder, Billy Joel, Elton John, Madonna... Any of the greats you can think of must have recorded there. Over the course of those three weeks, everything gradually disappeared. We watched them take the desks, the racks, all the equipment out of our studio, which met the same fate the day after we left.

Do you know why they quit?

They decided to keep the Miami office open. I think it’s because of the technology. A lot of people have the ability to make a record at home in their basement. We’ve gotten to the point where you can get the same quality as the big multimillion-dollar studios on the cheap.

With Dream Theater, you change studios on almost every record. Why? What’s the difference between the two?

We started, like everyone else, on tape. Now everything is digital. The difference is that with digital you get quality and you have the possibility to make adjustments if you don’t like something. It’s fast.

Where can it get us? I’m not saying it’s easy to make music, especially when you’re bending rhythms, melodies and composing almost unplayable things. Yet it’s technology that allows many people to do this.

Despite the technology, the music has to come from the human being first and foremost. The ideas and arrangements have to come from within. Digital processing can help you develop them and make them more realistic, but I don’t think that’s a bad thing. Although maybe in five years, ten years, you won’t have to be able to play and put together a song just from ideas using a computer. Still, I have to insist that works of musical value will come from someone talented who can compose.

Your last two albums (“Train of Thought” and “Octavarium”) are quite different compositionally. Could you try to compare them?

I’m sure they’re similar. Is “Octavarium” a hard record? I’m sure it is. But not all the way through. Is it progressive? It’s definitely progressive. Does it have classical influences? No doubt. It’s very atmospheric, moody. Sound-wise, it’s very experimental because of Jordan’s samples and sounds. I think it’s our best record. When I think about the character of it, I find that it contains more of the best moments we touched on “Scenes From A Memory”, “Awake” and partly “Image & Words”. For me at least, these are the records that I feel the closest connection with in the case of “Octavarium”.

Do you have any say in what goes out into the world for advance CD? Because I’ve heard a very bone-headed version of “Octavarium” and compared to the album, it now seems like misplaced marketing... to release something completely different than what the promo made it look like.

It’s not our fault. That’s the company’s own doing. However, I would venture to defend them in that it wasn’t intentional. The people who sit on the companies often know nothing about the music of particular bands, and the promo fails to capture the essence of the record.

“Octavarium” is very much influenced by Rudess. Did the band feel any obligation to him from the last record?

Frankly, “Train of Thought” was really dominated by the guitar. We wanted a heavy and aggressive album. Those emotions are still there on the new record. The moment you have the keyboards dominating, it doesn’t sound so hard anymore. Plus, Jordan’s presence is most evident in the richness of the sounds.

So was that a gesture or wasn’t it?

No, it wasn’t. It’s the same with every record. It takes direction and form gradually. We never say to each other: “This is your record, do what you want.” This time we wanted to make an album of different styles. We all had some ideas, right. Jordan probably the most, but it was done as a group. Maybe the keyboards are the most prominent there because of the stylistic concept that implies that kind of presentation.

With this venture, the question in my mind was whether the boundaries of experimentation were shrinking. Whether physically or in terms of ideas.

Not at all. We have absolute creative freedom and the ideas keep coming. So many, in fact, that they don’t fit on one record. We could do double albums. As far as any urge to experiment, to take risks, to expand the possibilities, to release something that’s always different from past records, it’s not diminishing at all. This record is an example of wanting to stay interesting and unpredictable. That’s why I admire Rush. With every record, they offer something I’ve come to expect. That’s the direction we want to go in. That’s why we’re going to keep exploring uncharted territory.

Haven’t you guys tried to be a little bit more acceptable to more types of fans? I’m asking because the songs on the record are quite simple by your standards.

The only reason why something seems simple is because it touches us strongly and we wanted to capture that in a way. It may look simple for some people, but the main criterion is to make it interesting. If a piece tends to be straightforward, it’s to keep the power of the message.

If you compare the creative methods of Dream Theater and say your side activities, what is the difference between them?

The crucial point is that in DT the whole process is not pieced together. We lock ourselves in the studio for long periods of time, for example now it’s been around 80 days, and we’re still “in it”. We are going full speed and on the same wave. Jindes works for four days and then, “See you in a month.” Of course, we all go in with an idea, specific ideas. And then the battle of how to reconcile it all in the spirit of a vision and how to see it through to the end. It all happens sort of simultaneously and the creation is much faster and more natural, as we all just focus on the moment of writing the music. Nothing else exists in that time.

And is there any room left in this model for personal realization?

Yes, there is. The way we solve it is that the moment the idea is finished – the rough concept of the song – Mike records the drums, the bass is finished. The next morning, usually John Petrucci will add the riffs and harmonic foundations. Then, with distance, we all listen to it and start working on melodies and adding more ideas. When all the instruments are recorded, the vocals come in. That’s when me, Mike and John P. usually sit down somewhere and work on vocal lines and lyrics. However, there are times in this merry-go-round when we divide up the tasks and work independently for a week.

What forms do ideas come to the band in?

Usually they come while working in the studio, a lot of them also come on tour during soundchecks. If we come up with something valuable, it is further developed and put into sections and units based on the concept of the song. The other way is that at the beginning of the recording process, everyone presents their demos and we all mark together what we like and might even fit.

You recently went on a solo tour. Did it give you anything?

I’ve been in the band for thirteen years. The solo tour was good just for the sheer change. Everything’s different. The numbers of fans, the clubs, the music. It gave me a new insight, for example because I could perform in small clubs again and the close, let’s say intimate interaction with the audience is very valuable.

What conclusion did you come to? Are you comfortable with clubs or rather halls?

Of course a big hall is a challenge. Lots of people, big stage, long sets. It’s good. But I find clubs equally good because of the close contact with the fans. Both worlds have their own charm and differ in the way you reach out to the audience. I find both situations satisfying. If I had to choose, I would definitely want to be able to alternate.

I’m interested in your take on music criticism. Should a reviewer try to get into the work and explain it or just summarize the basic characteristics?

I don’t know. I think we need something like “music observers” – journalists who help us “uncommunicate” what is going on musically on the record. It’s a slight step beyond the journalist’s responsibility and competence to make a show of using strongly negative reviews. Music is very subjective. How one person feels about it says nothing about how the rest of the audience feels about it. this is a very problematic area of criticism. one opinion can influence many others. People perceive authority. There are some people who judge bands they’ve never heard just on the basis of someone else’s criticism. But I have to ask, how do they know they won’t like the music if they haven’t heard it? On the other hand, there are journalists who can give the reader an idea of what is worth paying attention to and what is not. It’s really hard to try to strike a balance. I wouldn’t want to do that. I would be honest with myself and write it. It’s just that being honest with myself might mean that no one else will agree or believe my words and be disappointed. it’s a double-edged sword.

The sound of “Octavarium” is rich. Was there a lot of duplication involved in the recording?

That’s common for us. The main motif or riff is in the front and then the overdubbing. John Petrucci is used to this kind of work, and so is Jordan, basically. But the other and perhaps more important cause of the sound is the person of Mike Brauer. He’s very musical and totally identified with our idea of the record.

The track “Glass Prison” was followed by the title “This Dying Soul” and now “The Root Of All Evil” has spanned over three albums. Was it already conceived in such a holistic way on “6DOIT” or does it evolve and transform with each album?

We found the system of developing and returning to the original idea interesting. I think it’s exciting for us and for the listener to see where a given musical and lyrical theme develops. It reflects the songwriting talent of Mike Portnoy, who develops the idea of “Glass Prison” as a gradual therapy for his alcohol addiction. We never know where it will go.

Who is Bill W., to whom the song is dedicated?

I’m guessing someone who was at the beginning of Mike’s problem or helped him heal. I don’t know for sure.

I was wondering if all the psychotic themes in his lyrics stem from addiction or if you as a band are perhaps close to someone who suffers from mental illness.

Again, I can’t answer that completely satisfactorily, but since I sing his lyrics, I see it as his way of writing. Mike’s personality comes through here in a very introspective to esoteric way. He usually writes in the first person. He’s always preferred self-expression through personal experience and it comes from there. I think a lot of people identify with that, because they go through a similar trajectory of emotions. In general, we try to incorporate diversity into the music.

Speaking of diversity, I’ve always wondered who’s the wildest and needs to clip their wings sometimes.

It depends on your point of view. We all have our moments. When you’re in a band with five different personalities, there are five different perspectives on the interpretive approach to any given situation. You have to learn to deal with that – to be able to take and give. it’s about compromise. We’ve learned over the years how to deal with each other. I don’t think anyone in particular is too wild and needs to be “moderated” by others. Certainly not the last few years. But there was a period of time. Around “Falling Into Infinity” we had a really hard time. It was a time of trial and error. But probably only because there were so many outside and fringe elements influencing us. People were trying to lead us down a certain path, but it wasn’t a reflection of our nature at all. We had to defend ourselves a lot and explain that they wanted to make us into a band that we weren’t and never would be. If that had continued, we would have broken up. We were really close to that at the time. In 1998, we were like, we’ve had enough of this.

If we want to talk about who has some conceptual idea about where the band should go, what the setlists should look like, when and how to release a DVD, how to organize the recording of the shows, how to push it with the company, then I have to talk about Mike first of all. He’s responsible for making sure that the band presents itself in a certain way, that it has a certain image, that the gigs look a certain way. He’s happy to be in the position of manager and we’ve given him the go-ahead. It’s a big responsibility that he’s taken off our shoulders. Many times he might be sitting at home thinking about setlists or liaising with companies, arranging and organizing our management. It’s natural for him. He loves a challenge and likes to be in the middle of things.

Don’t you think the progressive scene has become too conservative?

From my point of view there are a lot of progressive bands. But in reality, it’s very easy to separate them. Just one or two songs and you know if they have something to offer, if they are honest and original. The reason I took Evergrey on my solo spring tour is because I think they’re a band that has something special about them. Even though they’re not that progressive, they stand out from the crowd. In particular, their arrangements exceed the standard of most bands. Another one worth mentioning is Pain Of Salvation. It’s a huge talent and originality. So is Neal Morse, The Flower Kings, even Spock’s Beard in their new reincarnation. It’s not Neal anymore, but they continue in a new way. Then there’s a big group of bands that aren’t that interesting anymore.

What is the difference between North America and Europe in this regard?

Progressive music is popular in Canada, for example. But the fundamental difference is this (James holding up SPARK). If you go to a newsstand in Europe, you’ll find magazines that cover rock music. You find out about records, about concerts. In America, we have Metal Edge, but most of the others concentrate on pop. It’s not a real representation of what’s going on in the music world. I think that’s very sad. But with that said, it should be clarified that there are as many progressive bands here as there are in Europe, or more. However, they don’t get as much attention as they do here. People are frustrated, yet thanks to the internet they are able to get information about what’s going on in the genre in a way that was never possible before.

Let’s go back to “Falling Into Infinity” now. It was a pretty bad experience. Kevin Shirley was in charge of production. Yet you continued to work with him.

Kevin was the producer on our one record and he’s been doing the sound and mixing ever since. Despite the FII experience, we still consider him a quality professional. We like his approach to sound. But for the previous record and “Octavarium” we already chose Mike Brauer. Thanks to him we were able to differentiate “Train Of Thought” from the previous creations. He just does it differently.

But personally I feel a certain connection between “Octavarium” and “FII”.

I don’t. We’re talking about something that’s my least favorite album. It’s definitely not an intended connection.

It’s the melody and the pop influences.

But in this case, we’ve come to that point, and I think it shows.

Would you say – a question of the credibility of the album?

Yes.

The new record is a revolution in the history of the band also because of your vocals, which have discovered completely new expressive possibilities. Would it be plausible to say that your side projects have helped you?

It’s a combination of influences. The solo stuff for sure. Any experience in composing and recording can only benefit a musician. Personally, I try to experiment on every new record. Bring a little different emotion, a little different expression. I think the voice is just as, if not more important than other instruments because it communicates an idea. I see a huge opportunity to develop my own possibilities, especially in the fact that after eight years I have finally recovered from my vocal cord problems. Two or three years ago, I fully recovered from my illness and started taking singing lessons again. I am finally able to sing live what I do in the studio. These factors combine to create consistency and confidence in my singing. I also have a lot of support from the guys who give me a lot of leeway.

I wanted to talk about the cover art, which comes from Hugh Syme, the creator of the Rush cover art. Was the concept of the booklet also his work?

No. The idea is Mike Portnoy’s. It’s meant to convey the basic ideas of the album. The front cover is a representation of an octave on a keyboard. It’s our eighth album (MIKE – my note: “James probably means eight albums with DT, otherwise there are nine”), there are eight tracks. The graphic design of this record has a lot of symbolic meanings, but again, I’m not serving it up completely convincingly as there’s a lot of hype in the band about this. The guys and I have tried unsuccessfully to uncover the hidden meanings and had discussions around it. Mike himself hasn’t commented much on it.

Is there a unified political opinion in the band?

No, there’s not. We’re all observing the world around us and projecting it into the music.

You have a series of songs – “Great Debate” on “6DOIT”, then “In The Name Of God” on “TOT” and now “Sacrificed Sons” – whose lyrics give the impression of an anti-Bush agenda.

It’s more about how religion and ideology is turning into something people blindly follow. not thinking for themselves. If they started looking within themselves for answers, we would be a healthier society. But it’s easier to believe that someone understands something more than we do. “In The Name Of God” is about people being fooled and misled. “Great Debate” is about the clash between science and religion. One is neither more noble nor more right than the other. “Sacrificed Sons” deals with how something as tragic as war can happen. Where did it come from? From people who listen but don’t understand leaders, religions and the like. From people who can’t see or hear, only act in the name of something bad. Come to think of it, I wonder if there is a God who praises you for the murder of many thousands of people.

I get the impression from the title track of the record, and from the concept of the record, that you’re trying to tell the world that music, like reality, is only one thing – and it’s different for everyone. So everything we choose to do is right, as long as we count on our past to keep coming back to us. Would this summary hold up?

It would. The concept is a closed circle. If you create something positive, it will come back to you in time. Likewise, if you choose to focus on the negative, you’ll remain trapped in that circle.

What about the literal quotes of Beatles and Pink Floyd lyrics in the verses of “Octavarium”?

It has a point, but I’m not going to comment on it. That’s for Mike to answer.

Original text

Budeme pořád objevovat neprobádaná území

Zdroj: [Peter Sládeček, rozhovor s J.LaBrie, SPARK 7/2005, strana 20]

Je pondělí 13. června před půl sedmou večer. V rakouském Linci začíná pršet a my jsme už půl hodiny měli sěklat rozhovor s nejcharismatičtějším členem Dream Theater – Jamesem LaBriem. má zpoždění. kapela protáhla zvukovku a z vysílaček pořadatelů slyšíme, že se chystají večeřet. Už to vypadá, že rozhovor nebude, když vtom se na dvorku objeví manažer kapely a vede nás do zákulisí kulturního centra Posthof, kde je v křesle pohodlně usazen James. Vítá nás velice přívětivě a pomalu začíná vyprávět o desce, která určitě nějakým způsobem vejde do dějin rockové hudby. Vznik “Octavarium” je poznamenán několika symbolickými událostmi, z nichž je konec newyorského Hit Factory asi tou nejbizarnější. Stejně divné pocity byly i při psaní recenze na album. Musel jsem si proto několik otízek vyjasnit. Zadařilo se. Přesto ale chybí jeden důležitý element – rozkrytí významu textů i grafického vyvedení bookletu. James se autora – Mikea Portnoye – vydal dokonce hledat. Jeho neúspěšný pokuspomoct nám proniknout hlouběji do alba ale nakonec má i své světlé stránky. Všem fanouškům totiž zůstává prostor na vlastní interpretace, což je možná v umění to nejdůlěžitější.

Byli jste poslední kapelou, která nahrávala své album v newyorské pobočce Hit Factory. Zasloužili jste se o to nějak sami ?

Do studia jsme vkročili 1. listopadu. Začali jsme skládat a nahrávat jako obvykle. Zbývaly tři týdnydo dokončení, když za námi přišli manažeři a oznámili: “Toto studio končí ! Až dotočíte, zavíráme nadobro.” Byli jsme v šoku. Bylo to divné. Když jsme začínali, bylo tam sedm studií. My jsme dostali studio 6. Všude na zdech visely desky se jmény jako Stevie Wonder, Billy Joel, Elton John, Madonna... Na koho z velikánu si vzpomeneš, ten tam určitě nahrával. Za ty tři týdny všechno postupně mizelo. Viděli jsme, jak odvážejí pulty, racky, všechno vybavení mimo naše studio, které druhý den po našem odchodu čekal stejný osud.

Víš, proč skončili ?

Rozhodli se nechat v provozu pobočku v Miami. myslím, že je to kvůli technologii. Spousta lidí má možnost pořídít si nahrávku doma ve sklepě. Dostali jsme se do bodu, kdy lze levnými metodami dosáhnout stejné kvality jako ve velkých multimilionových studiích.

S Dream Theater měníte studio skoro na každé desce. Proč ? Jaký je mezi nimi rozdíl ?

Začínali jsme, jako ostatně všichni, na pásek. Teď je vše digitální. Rozdíl je v tom, že digitální techlologií dosáhneš kvality a navíc máš možnost dělat úpravy, když se ti něco znelíbí. Je to rychlé.

Kam nás to může dostat ? Neříkám, že je lehké dělat muziku, zvláště když ohýbáte rytmy, melodie a skládáte skoro nehratelné věci. Přesto právě technologie umožňuje, aby toto dělalo mnoho lidí.

I přes technologii musí hudba především vycházet z člověka. Nápady a aranžmá musí přijít zevnitř. Digitální zpracování ti může pomoci je rozvinout a udělat realističtějšími, ale nemyslím, že by to znamenalo něco hrozného. I když možná za pět let, deset let nebudeš muset umět hrát a vyskládáš písničku jen z myšlenek za použití počítače. Přesto ale musím trvat na tom, že díla hudebně hodnotná budou vycházet z někoho talentovaného, kdo umí skládat.

Vaše poslední dvě alba (“Train of Thought” a “Octavarium”) se skladatelsky dost značně liší. Mohl bys je přece jen zkusit srovnat ?

Určitě jsou si podobná. Je “Octavarium” tvrdá deska ? Určitě ano. Ale ne po celou jeho dobu. Je progresivní ? Rozhodně. Má vlivy klasiky ? Bezpochyby. Je velmi atmosférická, náladová. Zvukově je velmi exparimentální díky Jordanovým samplům a zvukům. myslím, že je to naše nejlepší deska. Když přemýšlím o jejím charakteru, zjiš´tuji, že spíš obsahuje ty nejlepší momenty kterých jsme se dotkli na desce “Scenes From A Memory”, “Awake” a částečně i “Image & Words”. Aspoň pro mě jsou toto desky, se kterými se cítím v případě “Octavarium” nejužší spojení.

Máte nějaké slovo v tom, co jde do světa za advance CD ? Slyšel jsem totiž značně vykostěnou podobu “Octavarium” a ve srovnání s deskou se to teď jeví jako chybný marketing... vydat něco zcela jiného, než jak to podle promo vypadalo.

Za to nemůžeme. To dělá firma sama. Nicméně bych si dovolil je obhajovat v tom, že to nebyl úmysl. Lidé, kteří na firmách sedí, neví o hudbě konkrétních kapel často vůbec nic a na promo nezvládnou vystihnout podstatu desky.

“Octavarium” je hodně pod vlivem Rudesse. Cítila kapela vůči němu nějaké závazky z minulé desky ?

Na rovinu “Train of Thought” opravdu dominovala kytara. Chtěli jsme těžké a agresivní album. Ty emoce zůstaly i na nové desce. V momentě, kdy máš dominující klávesy, už to nezní tak tvrdě. Navíc se Jordanova přítomnost projevuje nejvíc v bohatosti zvuků.

Takže to bylo gesto nebo nebylo ?

Ne. Probíhá to stejně s každou deskou. Nabere to směr a formu postupně. Nikdy si neříkáme: “Tohle je tvoje deska, udělej si, co chceš.” Tentokrát jsme chtěli udělat album rozmanitých stylů. Všichni jsme měli nějaké nápady, pravda. Jordan asi nejvíce, ale vznikalo to skupinově. Možná se tam nejvíc projevují klávesy díky stylistickému pojetí, které předpokládá tento druh prezentace.

S tímto počinem se v mé hlavě vynořila otázka, jestli se hranice experimentátorských možností nezmenšují. Ať už fyzicky nebo co se týče nápadů.

Vůbec. Máme absolutní tvůrčí svobodu a nápady pořád přicházejí. Vlastně jich je tolik, že na jednu desku nevejdou. Mohli bychom vydávat dvojalba. Pokud jde o nějaké puzení k experimentům, riskování, rozšiřování možností, vydávání něčeho, co se vždy odlišuje od minulých nahrávek, tak toho vůbec neubývá. Tato deska je příkladem toho, že chceme zůstat zajímaví a nepředvídatelní. Proto obdivuju Rush. S každou deskou nabízejí něco, co jsem tak docelaneočekával. Tím směrem se chceme vyvíjet i my. Proto budeme pořád objevovat neprobádaná území.

Nesnažili jste se tak trochu být přijatelnější pro více typů fanoušků? Ptám se, protože na vaše poměry jsou na desce poměrně jednoduché skladby.

Jediný důvod, proč něco vypadá jednoduše, je že se nás něco silně dotýká a chtěli jsme to svým způsobem zachytit. Může to pro někoho vypadat na naše poměry jednoduše, ale hlavním kritériem je, aby to bylo zajímavé. Pakliže má nějaká skladba tendence být přímočará, pak proto, aby byla zachována síla sdělení.

Když srovnáš tvůrčí metody Dream Theater a řekněme svých vedlejších aktivit, jaký je mezi nimi rozdíl ?

Zásadní je, že v DT se celý proces nekouskuje. Na dlouhou dobu se zavřeme do studia, například teď to bylo kolem 80 dní, a my jsme pořád “v tom”. Jedeme naplno a na stejné vlně. Jindese ptracuje čtyři dny a pak: “Nashle za měsíc.” Pochopitelně každý tam vstupujeme s nějakou představou, konkrétními nápady. Následuje bitva o to jak to všechno sladit v duchu nějaké vize a jak to posléze dotáhnout do konce. Všechno se to děje jaksi současně a tvoření je mnohem rychlejší a přirozenější, jelikož se všichni zaměříme jenom na moment psaní muziky. Nic jiného v tom čase neexistuje.

A zbývá v tomto modelu nějaký prostor pro osobní realizaci ?

Ale jo. Řešíme to tak, že ve chvíli, kdy je dokončena myšlenka – hrubý koncept skladby, Mike nahraje bicí, dodělá se i basa. Druhý den ráno obvykle John Petrucci doplní riffy a harmonické základy. Pak s odstupem si to všichni poslechneme a začneme pracovat na melodiích a doplpňovat další nápady. Když jsou nahrány všechny nástroje, přichází na řadu zpěv. To si já, Mike a John P. obvykle někam sedneme a pracujeme na pěveckých linkách a textech. V tomto kolotoči ale jsou období, kdy si rozdělíme úkoly a týden pracujeme samostatně.

V jakých podobách nápady do kapely přicházejí ?

Obvykle se objeví při práci ve studiu, hodně se taky rodí na turné při zvukovkách. Pokud přijdeme na něco cenného, dále se to rozvíjí a řadí do sekcí a celků na základě konceptu skladby. Druhý způsob je, že na začátku nahrávání každý prezentuje své demosnímky a všichni společně označujeme, co se nám líbí a mohlo by se i hodit.

Odjel jsi nedávno sólové turné. Dalo ti to něco ?

V kapele jsem už třináct let. Samostatné turné bylo dobré už kvůli samotné změně. Všechno je jiné. Počty fanoušků, kluby a hlavně muzika. Dalo mi to nový vhled třeba díky tomu, že jsem opět mohl vystoupit v malých klubech acelá ta blízká, řekněme intimní interakce s publikem je velmi cenná.

K jakému závěru jsi došel? Vyhovují ti kluby nebo spíše haly ?

Jistěže velká hala je výzva. Hodně lidí, velké pódium, dlouhé sety. Je to fajn. Stejně fajn mi ale přijdou i kluby právě díky blízkému kontaktu s fanoušky. Oba světy mají své kouzlo a liší se od sebe ve způsobu, jakým posluchače oslovuješ. Uspokojují mě obě situace. Kdybych si měl vybrat, určitě bych chtěl mít možnost to střídat.

Zajímá mě tvůj pohled na hudební kritiku. Měl by se recenzent pokoušet proniknout do díla a vysvětlit jej nebo jenom shrnout základní charakteristiky ?

Nevím. myslím, že potřebujeme něco jako “hudební pozorovatele” – novináře, kteří nám pomůžou “odkomunikovat”, co se děje na desce po hudební stránce. Nepatrný krůček za hranici novinářovy odpovědnosti a kompetence je v tom, že se předvádí za pomoci silně negativních hodnocení. Hudba je velice subjektivní. jak ji vnímá jeden, nevypovídá nic o tom, jak ji procítí celý zbytek posluchačů.To je dost problematická oblast kritiky. jeden názormůže totiž ovlivnitspoustu ostatních. Lidi vnímají autority. Jsou tací, kteří posuzují kapely, jež nikdy neslyšeli, jenom na základě kritiky někoho jiného. Musím se ale ptát, jak vědí, že se jim muzika nebude líbit, když ji neslyšeli? Na druhou stranuale existují novináři, kteří můžou poskytnout čtenáři představu o tom, co stojí za pozornost a co nikoli. Je to opravdu těžké, snažit se o vyváženost.nechtěl bych to dělat. Byl bych k sobě upřímný a napsal to. Jenomže být upřímný k sobě může znamenat, že nikdo jiný nebude souhlasit nebo bude věřit mým slovům a zklame se. je to dvousečná zbraň.

Zvuk “Octavarium” je bohatý. Dělo se při nahrávání hodně zdvojování ?

To se u nás dělá běžně. Vepředu je hlavní motiv či riff a pak se dobarvuje. John Petrucci je na tento způsobpráce vysazený a Jordan v podstatě taky. Další a snad důležitější příčina toho zvuku je ale osoba Mikea Brauera. Je velmi muzikální a úplně se ztotožnil s naší představou o desce.

Skladba “Glass Prison” se táhne pod názvem “This Dying Soul” a nyní “The Root Of All Evil” už přes tři desky. Byla v takto celistvé pobobě vymyšlená už na “6DOIT” nebo se vyvíjí a transformuje s každým dalším albem ?

Systém rozvíjení a navracení se k původnímu nápadu nám přišel zajímavý. Myslím, že pro nás i pro posluchače je vzrušující zjišťovat, kam se dané hudební a lyrické textové téma rozvine. Odráží to textařský talent Mikea Portnoye, který rozvíjí myšlenku “Glass Prison” jako postupnou terapii své závislosti na alkoholu. Nikdy nevíme, kam se to vyvine.

Kdo je Bill W., jemuž je skladba věnována ?

Myslím, že někdo, kdo stál na začátku Mikeova problému nebo mu naopak pomohl se léčit. Určitě to nevím.

Zajímalo mě, jestli všechna ta psychotická témata jeho textů pramení ze závislosti nebo máte jako kapela třeba blízko k někomu, kdo trpí psychickou nemocí.

Opět nemůžu zcela uspokojivě odpopvědět, ale jelikož jeho texty zpívám, vnímám to jako jeho způsob psaní. Mikeova osobnost se tady promítá ve velmi introspektivní až esoterické podobě. Obvykle píše v první osobě. Vždy preferoval sebevyjádření skrze osobní zkušenost a odtud vychází. Myslím, že spousta lidí se s tím ztotožňuje, orotože prochází podobnou housenkovou dráhou emocí. Obecně se snažíme zahrnout do muziky různorodost.

Když už jsme u různorodosti, vždycky mě zajímalo, kdo jč z vás nejdivočejší a potřebuje občas přistřihnout křídla.

Záleží na úhlu pohledu. Všichni máme své “chvilky”. Když jsi v kapele s pěti odlišnými osobnostmi, existuje pět různých pohledů na interpretacia přístup k jakékoliv situaci. Musíš se naučit s tím vypořádat – umět brát i dávat. je to o kompromisu. za mnoho let jsme se naučili, jak s každým z nás zacházet. Nemyslím si, že by byl někdo konkrétní příliš divokej a potřeboval od ostatních “umravnit”. Určitě ne posledních pár let. Bylo ale takové období. Kolem “Falling Into Infinity” jsme to měli hodně těžké. Byla to doba pokusů a omylů. Ale nejspíše jenom proto, že na nás působilo tolik vnějších a okrajových prvků. Lidi se snažili navést nás na určitou cestu, která ovšem vůbec nebyla odrazem naší povahy. Museli jsme se hodně obhajovat a vysvětlovat, že z nás chtějí udělat kapelu, kterou nejsme a nikdy nebudeme. Kdyby to mělo pokračovat, rozpadli bychom se. V té době jsme k tomu měli opravdu blízko. V roce 1998 jsme si říkali, že už toho máme plné kecky.

Pakliže se chceme bavit o tom, kdo má nějakou koncepční představu o tom, kam se má kapela vyvíjet, jak mají vypadat setlisty, kdy a jak má vyjít třeba DVD, jak organizovat nahrávání koncertů, jak to prosadit u firmy, pak musím především mluvit o Mikeovi. On je zodpovědný za to, že se kapela nějakým způsobem prezentuje, že má určitou image, že koncerty nějak vypadají. On je rád v pozici vedoucího a my jsme mu to schválili. Je to velká zodpovědnost, kterou sňal z našich ramen. Kolikrát třeba sedí doma, přemýšlí nad setlisty nebo udržuje kontakty s firmami, domlouvá a organizuje náš management. Je to pro něj přirozené. Miluje výzvy a je rád ve středu dění.

Nemyslíš, že progresivní scéna se stala příliš konzervaticní ?

Z mého pohledu je progresivních kapel opravdu mnoho. Ve skutečnosti je však lze velmi snadno oddělit. Stačí jedna dvě skladby a víš, jestli mají co nabídnout, jestli jsou upřímní a originální. Důvod, proč jsem na své sólové jarní turné vzal Evergrey, je ten, že si myslím, že je to kapela, která má v sobě něco zvláštního. I když nejsou tolik progresivní, vyčnívají z řady. Především jejich aranžmá překračují standard většiny kapel. Další, kdo stojí za zmínku, jsou Pain Of Salvation. Je to obrovský talent a originalita. Stejně tak Neal Morse, The Flower Kings, dokonce i Spock’s Beard ve své nové reinkarnaci. Není to už Neal, ale pokračují novým způsobem. Pak je tady velká skupina kapel, které už tolik zajímavé nejsou.

Jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi Severní Amerikou a Evropou ?

Progresivní hudba je třeba v Kanadě populární. Zásadní rozdíl ale je v tomhle (JAmes drží v ruce SPARK). Když jdeš v Evropě na stánek, najdeš tam časopisy, které se zabývají rockovou muzikou. Dozvíš se o deskách, o koncertech. V Americe sice máme Metal Edge, ale většina ostatních se koncentruje na pop. Není to skutečná prezentace toho, co se děje ve světě hudby. To je podle mého velmi smutné. Ale s tím, co bylo řečeno, je potřeba upřesnit, že u nás je stejně progresivních kapel jako v Evropě, nebo i více. Nedostane se jim však tolik pozornosti jako tady. Lidi jsou frustrovaní, přesto se díky internetu jsou schopni dostat se k informacím o dění v žánru, a to způsobem, který nikdy předtím nebyl možný.

Vraťme se teď k “Falling Into Infinity”. Byla to poměrně špatná zkušenost. Produkci měl na starosti Kevin Shirley. Přesto jste s nim spolupracovali dál.

Kevin byl producent na naší jediné desce a od té doby už jenom zvučí a míchá. Přes zkušenost s FII jej pořád máme za kvalitního profesionála. Líbí se nám jeho přístup ke zvuku. Pro předchozí desku i “Octavarium” jsme si už ale vybrali Mikea Brauera. Díky němu se nám povedlo odlišit “Train Of Thought” od minulých výtvorů. Dělá to zkrátka jinak.

Osobně ale cítím určitou souvislost mezi “Octavarium” a “FII”.

Já teda ne. bavíme se teď o něčem, co je mým nejneoblíbenějším albem. Rozhodně se nejedná o zamýšlené navázání.

Je to v melodii a popových vlivech.

V tom případě jsme k tomu ale dospěli a myslím, že je to i znát.

Řekl bys – otázka důvěryhodnosti alba ?

Ano.

Nová deska je převratná v historii kapely i díky tvému zpěvu, který objevil úplně nové vyjádřovací možnosti. Bylo by přijatelné tvrdit, že ti v tom pomohly vedlejší projekty ?

Je to kombinace vlivů. Sólovka určitě. Každá zkušenost se skládáním a nahráváním může muzikantovi jenom prospět. Osobně se snažím experimentovat na každé nové desce. Přinést trochu jiné emoce, trochu jiný projev. myslím, že hlas je stejně, ne-li více důležitý než ostatní nástroje, protože sděluje myšlenku. Obrovskou příležitost rozvíjet vlastní možnosti vidím především ve skutečnosti, že po osmi letech jsem se konečně vyléčil ze svých potíží s hlasivkami. Dva až tři roky zpátky jsem se po nemoci úplně zotavil a začal opět navštěvovat hodiny zpěvu. Naživo jsem konečně schopen zazpívat i to, co ve studiu. Tyto faktory dohromady tvoří konzistenci a sebedůvěru mého zpěvu. Mám i velkou podporu od kluků, kteří mi nechávají hodně volného prostoru.

Chtěl jsem si promluvit o obalu, jenž pochází z dílnyHugha Symea, autora obalů Rush. Byla koncepce bookletu také jeho prací ?

Ne. Myšlenka je Mikea Portnoye. Má vyjadřovat základní ideje alba. Přední strana je zpodobněním jedné oktávy na klaviatuře. Je to naše osmé album (MIKE – moje pozn. “James asi myslí osm nazpívaných alb s DT, jinak je jich totiž devět.”), je tam osm skladeb. Grafický design této desky má spoustu symbolických významů, ale opět neposloužím úplně přesvědčivě, jelikož v kapele je kolem tohoto velký rozruch. S kluky jsme se neúspěšně pokoušeli odhalit skryté významy a vedli kolem toho diskuse. Mike sám to moc nekomentuje.

Je v kapele nějaký jednotný politický názor ?

Ne. Všichni pozorujeme svět kolem sebe a promítáme jej do hudby.

Máte totiž sérii skladeb – “Great Debate” na “6DOIT”, potom “In The Name Of God” na “TOT” a nyní “Sacrificed Sons” – jejichž texty působí dojmem antibushovské agendy.

Je to spíše o tom, jak se náboženství a ideologie proměňuje v něco, co lidi slepě následují. nepřemýšlejí o sobě. Kdyby začali hledat odpovědi ve svém nitru, byli bychom zdravější společností. Ale je jednodušší uvěřit, že kdosi čemusi rozumí více než my. “In The Name Of God” je o tom, ja se lidi nechávají obelhat a zavádět. “Great Debate” se zabývá kolizí vědy a náboženství. Jedno není ani vznešenější ani správnější než druhé. V “Sacrificed Sons” se zabývám tím, jak se může stát něco tak tragického jako je válka. Odkud pochází ? Od lidí naslouchajících, ale nerozumějících vůdcům, náboženstvím a podobně. Od lidí, kteří nevidí a neslyší, pouze jednají ve jménu něčeho špatného. Když se nad tím zamyslím, divil bych se, kdyby existoval Bůh, jenž tě pochválí za vraždu mnoha tisíců lidí.

Z titulní skladby desky, ale i z jejího konceptu mám dojem, že se světu snažíte říci, že hudba, stejně tak jako realita, je jenom jedna – a to sice u každého jiná. Tudíž všechno, pro co se rozhodnem, je správné, pakliže počítáme s tím, že se nám naše minulost bude neustále vracet. Obstálo by toto shrnutí ?

Určitě. Koncept je uzavřený kruh. pakliže stvoříš něco pozitovního, s odstupem času se k tobě vrátí. Stejně tak, rozhodneš-li se zaměřit negativně, zůstaneš v tom kruhu uvězněn.

A co ty doslovné citace textů Beatles a Pink Floyd ve slokách skladby “Octavarium” ?

Má to význam, ale nebudu se k tomu vyjadřovat. To musí zospovědět Mike.